Potkal jsem ho nedávno asi v půl páté odpoledne. "Rád tě vidím, kamaráde," nadšeně jsem se k němu hlásil.

"To já taky," pronesl trochu zachmuřeně. "Pamatuješ, jak jsi mě tam poslal?"

"Poslal kam?" nechápal jsem okamžitě.

"No, do toho paneláku, kde v sedmým patře měla bydlet ta stará ženská, co nabízela k prodeji starou Felícii po zesnulým manželovi. Víš, jakou mám slabost pro tyhle veterány."

"A koupils?" zajímalo mi.

Zahleděl se někam nade mne, na hodiny tehdejšího času. "Jo, koupil, ale ne to auto. Vyjel jsem do sedmýho patra a podle tvý rady zaklepal na prostřední dveře na chodbě..."

"A dál?" dychtil jsem po pokračování.

"Dál? Otevřela mi ta nejkrásnější a nejsmyslnější žena, co moje oči stačily v životě zahlídnout. Okamžitě jsem se zamiloval."

"Do tý starý báby s tou Felicií?" užasl jsem.

"Ale ne, splet jsem si panelák. Týhle bylo třicet."

"A jak to pokračovalo?" napínal jsem uši.

"Vzal jsem si ji, ženatej pět let."

"No paráda, to bych si od tebe zasloužil nějakou odměnu!?"  navrhnul jsem nadšeně.

"Máš pravdu," pronesl suše.

  Poslední, co si ze setkání s ním pamatuju, byla jeho blížící se zaťatá pěst k mé tváři.

 Když jsem se probral, se značným úsilím v mobilu vyhledal číslo na svého zubaře.

 Jo, ti kamarádi...