Dcera svého otce
LitWeb 19.3.2018 | 19:51
Je mrazivý lednový večer.
Evropa se už vzpamatovala z Velké války a, netušíc, že za pár let udeří jiná, ještě větší a ještě hrůznější, užívá si života. Nebo se o to aspoň ze všech sil snaží, byť hospodářská krize řádí ve všech státech jako černá ruka.
V jednom z pařížských cirkusů je i přesto narváno. Publikum se zatajeným dechem sleduje výkony akrobatů i bravuru krotitele šelem, ale na jedno číslo čeká s obzvláštní zvědavostí.
A už je to tady – do manéže vbíhá šestice poníků a za nimi s bičem v ruce vysoká žena, která jako by právě vystoupila z dávných bylin.
Zvířata poslušně dbají pokynů, které jim udílí, sama však jakoby duchem vzdálena.
Oděna je v dlouhých saténových šatech pošitých štrasem, přes ramena má krátký pláštík lemovaný kožešinou a na hlavě čelenku zdobenou perličkami a barevnými kameny.
Není to však ten exoticky působící šat, co přitahuje pozornost diváků, ale její uhrančivé oči, zděděné po otci, jehož jméno, opředené různými mýty, stále vzbuzuje zvědavost a dohady.
Zvláště, když dva z mužů, kteří jej tehdy připravili o život, nerušeně a beztrestně dýchají v tomhle městě stejný vzduch s dcerou oběti.
I francouzské právo je na ně krátké a její žalobu o odškodné smete ze stolu s odůvodněním, že nemá pravomoc posuzovat vraždu, jež se stala v cizí zemi a ještě k tomu před tolika lety.
A tak ani ona nemá důvod se tu déle zdržovat. O rok později se objevuje v Londýně, aby následně pokračovala ve své cestě na západ přes velkou louži, na kontinent, který se jí konečně stane klidným domovem i poslední štací.
…………………………
O více než čtvrtstoletí dříve...
V blátě mezi roubenými chalupami se honí skupinka nuzně oblečených dětí.
„Chyť si mě, Míťo!“vykřikne holčina s vlasy zapletenými do úhledných cůpků, a rozběhne se ozlomkrk.
Dobře ví, že bratr nemá šanci dát jí babu. Je sice starší a silnější, ale ona je rychlá jako blesk. Zastaví se až na břehu řeky, která obtéká vesnici, ale to už to její pronásledovatel dávno vzdal. Dívenka chvíli hledí do kalných vln, a pak se vrací zpět.
Netuší, že čas her brzy skončí a ona se i s mladší sestrou octne bezmála tři tisíce kilometrů daleko – v hlavním městě říše.
Přivede je tam otec, aby z obyčejných vesnických holek udělal mladé vzdělané dámy. Třebaže sám nízkého původu a téměř negramotný, dokázal si díky svým zvláštním schopnostem vydobýt důvěru panovníka i jeho manželky. A hodlá svého vlivu využít do poslední mrtě.
A tak si celá rodina roky žije v blahobytu, dcery navštěvují soukromý vzdělávací ústav, chodí do divadla i cirkusu. Přestože zemí už zmítá světová válka, do jejich života to nijak nezasáhne.
Na rozdíl od atentátu, který zosnují vlivní šlechtici, jimž je proslulý mystik trnem v oku.
Museli ho zabít natřikrát, ale nakonec se to přece jen povedlo.
Po otcově smrti pobývá zbytek rodiny v hlavním městě jen krátce, a nakonec se všichni vracejí zpátky do rodné sibiřské vesnice.
Zdálo by se, že se kruh uzavřel.
Jenže, jak ukáže blízká budoucnost, na obzoru už se formuje bouře, která nejenže smete z trůnu vládnoucí dynastii, ale rozkotá celou zemi mnohem účinněji než doznívající válečné běsnění.
…………………………
A pak už to byl jeden velký útěk.
S manželem, za kterého se provdala podle otcova přání ještě v Petrohradě, a kterého milovala tak málo jako on ji.
S dcerami, které se rodily po cestě, každá v jiné zemi.
Vladivostok, Cejlon, Suez, Terst, Praha, Vídeň, Baden, Berlín, Paříž…tam její muž zemřel na tuberkulózu, a na ní teď bylo postarat se o děti.
Nejprve tančila v kabaretu, pak začala pracovat v cirkuse jako cvičitelka zvířat.
A napsala knihu, která měla očistit pověst jejího otce.
Práce u cirkusu ji pak zavedla do Ameriky, kde vystupovala jako krotitelka šelem. Poté, co ji zranil medvěd, pověsila toto povolání na hřebík. Podruhé se provdala, pak rozvedla.
V roce 1977 vydala druhou knihu o svém otci, a krátce nato se její bouřlivý život uzavřel.